“Myslíte to vážně, pane,” otázal se tichým šepotem, jímž dosáhl, že hospoda rázem ztichla, “že bude konec tábora?”
“Ano.”
“Dneska odpoledne?”
Ford se vzpamatoval. Byl zase ve formě. “Ano,” řekl zvesela. “Odhaduji to na míň než dvě minuty.”
Barmanovi se nechtělo věřit, že vede takovýhle hovor, ale pocitu, který zakusil před chvílí, přece také nemohl uvěřit. “A nemůžeme s tím něco udělat?” zeptal se.
“Ne, to ne.” Ford si ládoval buráky do kapsy.
Kdosi ve ztichlém baru se chraptivě zasmál, co že to všichni blbnou. Muž vedle Forda už byl notně zhulákaný. Očima se šplhal vzhůru k Fordovi.
“Myslel jsem, že až bude konec tábora, máme si lehnout na zem nebo si dát papírovej pytlík na hlavu nebo tak něco.”
“Jestli chcete, tak jo,” odvětil Ford nevzrušeně.
“Aspoň nám to říkali na vojně,” dodal muž a jeho oči se vydaly na dlouhou zpáteční pouť k panáku whisky.
“A pomůže to?” zajímal se barman.
“Ne.” Ford mu věnoval přátelský úsměv.

NEPROPADEJTE PANICE a začněte balit. Už se těšíme.

Pac a pusu, maminka